Theo van Gogh, známý holandský režisér, umělec a komentátor, jel ráno na kole do filmového studia, kde zrovna probíhaly dokončovací práce na filmu 06/05 (shodou okolností se jednalo o dokumentární film zabývající se vraždou holandského politika Pima Fortyuna). Na ulici byl zastaven mladíkem, který na něj vzápětí začal střílet. Van Gogh byl trefen do žaludku a poté, co se pokusil zraněný utéct, na něj muž vystřelil ještě několikrát a nakonec mu podřízl hrdlo. Do mrtvého těla poté dalším nožem zabodl otevřený dopis holandské političce somálského původu jménem Ayaan Hirsi Ali, ve kterém ji prorokoval smrt. Pak z místa vraždy poklidně odešel. Policie jej dostihla v nedalekém parku a po krátké přestřelce byl mladý muž – Mohammed Bouyeri, Holanďan marockého původu – zajat a posléze postaven před soud a odsouzen k doživotnímu trestu.
V Holandsku vyvolala brutální vražda šok. Země, která si dlouhodobě zakládala na osvíceneckých hodnotách rozumu a tolerance, na něco podobného nebyla připravena. Veřejná debata o možnostech soužití s kulturou, která se odkazuje k úplně jiným hodnotám, se naplno rozběhla.
V této situaci se do země vrací spisovatel Ian Buruma, původem Holanďan, působící však hlavně ve Spojených státech, a začíná mluvit s řadou lidí, kterých se událost nějakým způsobem dotkla – s příbuznými a známými, ale také s politiky (včetně zmíněné Ayaan Hirsi), umělci, novináři, muslimskými kazateli, imigranty a dalšími. Výsledkem je knížka nevelká rozsahem, ale poměrně závažná, co se týče otázek, které pokládá. Vražda v Amsterodamu je zásadním příspěvkem do debaty ohledně islámu v Evropě, liberalismu a limitů tolerance v zemi, pro kterou byla tolerance (na rozdíl od řady jiných evropských zemí) klíčovou součástí národní identity.
Jako zásadní problém z hlediska soužití je zde uváděn konflikt hodnot. Proti západním hodnotám rozumu, sekularismu a rovnosti stojí tradiční hodnoty náboženství, příslušnosti ke skupině a mužské nadřazenosti. Intelektuálové a umělci západního světonázoru, kteří v Burumově knize promlouvají, mluví jasně: Evropa už jednou nad náboženstvím zvítězila a nikdo nemá chuť absolvovat celý dlouhý a bolestivý proces znovu. Možná trochu překvapivě se jako zásadní prvek holandské (a v jistém smyslu i celkově západní) identity objevuje možnost kritizovat a zesměšňovat – kohokoliv a cokoliv – beze strachu z pomsty nebo perzekuce. Právě toto zesměšňování se ale teď stává kamenem úrazu a jakýmsi katalyzátorem násilí. Theo van Gogh, podobně jako politička Ayaan Hirsi Ali (a redakce Charlie Hebdo), byl nejenom tvrdým kritikem islámu, ale především si z něj, často velmi nevybíravým způsobem, dělal legraci. Van Gogh byl známou osobností, vystupoval v televizi, psal do novin a celkově byl vidět. Mohammed Bouyeri, vyrůstající v jednom z tzv. dish cities (imigrantské čtvrtě nazvané podle množství satelitních přijímačů obrácených na jih a jihovýchod), si jako cíl útoku televizní osobnost nevybral náhodou. Televize (a internet) je pro tyto lidi jediným spojením se světem, do kterého často jinak nemají přístup.
Buruma ale vzápětí uznává, že takto postavený hodnotový konflikt je zjednodušený a částečně zkreslující. I v rámci staré Evropy není vůbec problém nalézt „neevropské“ hodnoty a zdaleka se nemusíme vydávat do přistěhovaleckých ghett. Jako příklad uvádí chování fotbalových fanoušků – když Ajax Amsterdam získal v devadesátých letech jakousi zvláštní souhrou okolností pověst „židovského“ klubu, během utkání býval často z protilehlé strany hlediště slyšet hlasitý sykot znamenající „už vám pouštíme plyn“, doprovázený skandováním, že vlaky do Osvětimi jsou připraveny. Podobné projevy můžeme dost těžko považovat za prezentaci osvíceneckých hodnot, na druhou stranu ale faktem zůstává, že hooligans svoji agresivitu vesměs omezují na rvačky související s utkáními a nevytváří ilegální buňky s napojením na mezinárodní teroristické organizace.
Buruma poměrně opatrně naznačuje, že problém není ideologický, ale kulturně-sociální. Život v holandských dish cities, podobně jako ve francouzských bidonvilles, není snadný ani příjemný (autor tohoto příspěvku v jenom z pařížských bidonvilles rok pobýval, takže ví, o čem mluví). Buruma uvádí statistiky amsterdamské policie, podle kterých je drtivá většina mladých mužů ve věku 15-17 v těchto čtvrtích podezřelá z trestní činnosti. Běžnou součástí života jsou gangy, boje o území, násilí, krádeže. Šance na začlenění do majoritní společnosti jsou i v relativně otevřeném Holandsku mizivé. Ve Francii, která není proslulá tolerancí a vstřícností vůči cizincům, jsou pak téměř nulové. Kdybychom chtěli nalézt příčiny tohoto neutěšeného stavu, museli bychom se vydat hlouběji do minulosti – minimálně do padesátých, šedesátých let, kdy se imigrace ve větším měřítku začíná objevovat. Státy na to nebyly připraveny (idea sociálního státu nikdy nepočítala s tím, že jeho pomoc bude potřebovat třetina populace), ale to se ukázalo až s odstupem několika desetiletí. Pokud teď nedojde k řešení, můžeme číst mezi řádky, za několik dalších desetiletí to bude ještě mnohem horší.
Zásadním tématem knihy Vražda v Amsterodamu je hledání hranic tolerance. Jakým způsobem nastavit pravidla, aby nebyla (příliš) omezena ani jedna strana? Je to vůbec možné? Lze ještě vést opravdovou debatu v době, kdy násilí přibývá a vůle k dialogu mizí? (Stačí si vzpomenout na politické úspěchy Marine Le Pen a dalších.) Ian Buruma promlouvá jako zastánce liberální, kosmopolitní a tolerantní Evropy a je zjevné, že představa jejího zhroucení ho děsí. Poukazuje ale také na další věc, na kterou bývá především v posledních letech často zapomínáno – odpovědnost za problém imigrace leží především na evropských zemích. V jistém smyslu to není nic jiného než posmrtný výkřik kolonialismu. Duchové minulosti teď západní Evropu dohnali a je nutné s nimi začít jednat.
Extremismus je záležitostí jen malé části muslimského obyvatelstva, špatné světlo nicméně vrhá na všechny. Napříč Evropou se na všech úrovních politiky však namísto snahy hledat schůdné řešení spíš objevují pokusy – často velmi úspěšné – vytřískat z krizové situace co největší politický kapitál. Česká republika bohužel v tomto ohledu není výjimkou. Člověk se při čtení Burumovy knížky nedokáže ubránit jisté skepsi – pokud si v této situaci neví rady Nizozemsko – země Spinozy, Erasma, politických uprchlíků (a v posledních desetiletí také legální marihuany a eutanazie), co pak teprve střední Evropa, s naší všudypřítomnou xenofobií a uzavřeností. Tady má člověk spíše dojem, že debata už je vyřešená, dříve než vůbec začala.
Vražda v Amsterodamu vyšla v českém překladu. Přečtenou ji máte za odpoledne.