Ještě v osmdesátých letech, v období postupně doznívající studené války, se americká armáda vesměs řídila doktrínou, že rozhodující bitvy války vybojují tankové prapory na pláních Východního a Západního Německa. Investovalo se především do těžké obrněné techniky, do letectva a do technických inovací, které měly v konfliktu zajistit převahu nad protivníkem. Jen málo bylo přihlíženo na fakt, že většina válek druhé poloviny dvacátého století probíhala podle úplně jiného scénáře – například početné konflikty v Africe a v Jižní a Střední Americe byly spíše guerillovými válkami než mohutnými vojenskými operacemi, což jim ovšem nijak neubralo na brutálnosti. Probíhající sovětská invaze do Afghánistánu zase byla jasným dokladem toho, že ani početná a technologická převaha nemusí být zárukou vítězství. Spojené státy si prošly podobnou zkušeno
stí ve Vietnamu – v osmdesátých letech byl ale Vietnam v americké armádě pořád tabu tématem, ke kterému se nikdo nechtěl vracet. Pak přišla válka v Zálivu a operace Desert Storm, kde byly poprvé (a s velkým úspěchem) použity moderní technologie jako laserem naváděné střely, což posílilo víru, že technologický náskok dokáže zajistit vítězství. Kniha The Insurgents: David Petraeus and the Plot to Change the American Way of War je příběhem několika lidí, kteří se pokusili vrátit armádu zpátky do reality.
Devadesátá léta přinesla několik varování (Mogadishu v roce 1993, války na Balkáně a další), že obecně přijímané paradigma o technologické nadřazenosti nemusí platit v každé situaci. V ovzduší geopolitického optimismu je však málokdo bral vážně. Neúspěchy minulosti byly dávno zapomenuty a budoucnost vypadala optimisticky.
V mohutné mašinérii ozbrojených sil Spojených států se samozřejmě objevily hlasy, i když ojedinělé, že i tzv. konflikty s nízkou intenzitou (guerilly, dlouhodobá povstání apod.) mohou představovat potenciální hrozbu, pokud nevznikne ucelená strategie, jak k nim přistupovat. Některé sekce ozbrojených složek (většinou speciální jednotky) v podobných situacích v průběhu osmdesátých a devadesátých let zasahovaly a narazily na téměř úplnou absenci jakékoliv direktivy. Jednalo se hlavně o protiteroristické zásahy různě po světě a o výcvik jednotek cizích států. Armáda tyto operace označovala jako military operations other than war (tzv. MOOTs) a obecně na ně bylo nahlíženo s despektem. V rámci příprav na neurčitou velkou válku budoucnosti se zapomínalo na konflikty, kterých se Spojené státy, přestože v omezené míře, reálně účastnily.
David Petraeus byl jedním z mála, kdo se teorií potlačování guerill a povstání (tzv. counter-insurgency, označováno jako COIN) systematicky zabýval. Patřil ke generaci, která už vietnamskou válku přímo nezažila a možná právě proto se americký neúspěch snažil analyzovat a pochopit. Petraeus vystudoval na West Pointu, kde patřil mezi hvězdné studenty, v osmdesátých letech absolvoval postgraduální studium, několik let přednášel, a celkově se zařadil do armádní intelektuální elity. Poměrně netypicky si jako oblast svého působení vybral pěchotu (většina podobně nadaných důstojníků volila jistější kariéru u letectva nebo tankových praporů) a posléze vstoupil do US Rangers. V následujících deseti-patnácti letech byl nasazen v různých oblastech – v polovině osmdesátých let v Panamě, v roce 1995 na Haiti a později v Kosovu, kde měl možnost se na vlastní kůži přesvědčit, že samotná bojová operace je často jenom první fází konfliktu a že zničením strategických cílů ještě nemusí být válka vyhrána. Když se pak v roce 2003, tehdy už na velitelské pozici, zúčastnil invaze do Iráku, tato zkušenost se mu potvrdila.
Irák se, podobně jako Afghánistán, v první fázi jevil jako výrazný úspěch. Po rychlém vojenském vítězství byl zahájen proces stabilizace a transformace na demokratický režim, který ovšem neprobíhal podle žádného jasně stanoveného plánu a když Paul Bremer, hlava přechodné vlády, rozpustil iráckou armádu a propustil ze státní správy všechny členy strany Baas, země se propadla do chaosu sektářské války. Ukázalo se, že armáda Spojených států nebyla na podobnou válku připravena a neměla jasnou představu, jak ji vést. Trvalo navíc dlouhou dobu (podobně jako kdysi v případě Vietnamu), než si lidé na vedoucích pozicích začali připouštět, že vůbec mají problém. Termín insurgency byl na zakázané listině.
V této situaci začal David Petraeus kolem sebe shromažďovat lidi, kteří se problematice counterinsurgencies věnovali, nebo s ní měli praktické zkušenosti, ve snaze vytvořit metodologii, kterou by armáda mohla v případě Iráku úspěšně použít a zvrátit tak průběh války. Prostřednictvím navazování kontaktů, konferencí, článků a zákulisních jednání napříč různými složkami ozbrojených sil koaličních států se mu podařilo vytvořit neformální skupinu tzv. coindinistas (slovní hříčka spojující zkratku COIN s termínem sandinistas – označení pro členy nikaragujské Fronty národního osvobození, proti kterým vedly Spojené státy v osmdesátých letech podzemní válku) a přes značný odpor ze strany armádní byrokracie novou strategii nakonec i prosadit. Právě v popisu tohoto procesu tkví pointa Kaplanovy knihy. Monografií věnovaných válce v Iráku či Afghánistánu vyšla celá řada, ale žádná z nich tak podrobně nepopisuje zákulisí současné armády jako The Insurgents. Kaplan ji sepsal na základě podrobného studia pramenů a rozhovorů s desítkami zainteresovaných lidí, včetně nejvyšších armádních i politických představitelů. Podrobně, ale zároveň čtivě popisuje klikaté cestičky byrokracie, kterými byl Petraeus a další nucen projít, aby donutil armádu přestat se připravovat na neurčitou velkou válku budoucnosti a začít reálně bojovat válku, která se právě odehrávala.
Kaplan v této souvislosti představuje dlouhou řadu osobností, více či méně známých, které byly do procesu zapojeny. Za zmínku stojí třeba John Nagl, jehož dizertační práce vydaná v roce 2002 pod názvem Learning to Eat a Soup with a Knife měla velký vliv na změnu smýšlení ohledně counterinsurgencies, nebo australský expert na netradiční válku David Kilcullen. Poměrně podrobně se Kaplan zabývá působením ministra obrany (a bývalého ředitele CIA) Roberta Gatese, jehož reformní snahy přivedly na nejvyšší armádní posty novou generaci vojáků, včetně Davida Petraeuse.
Myšlenky, které prosazovali Petraeusovi coindinistas, nebyly nikterak nové a vesměs vycházely z klasických děl o guerillové válce (David Galula, Mao Ce-tung apod.). Základní teze říkala, že úspěšné vedení podobné války je pouze z dvaceti procent o bojových operacích a z osmdesáti procent o práci s civilním obyvatelstvem. Vycházelo se z předpokladu, že bez spolupráce s obyvateli není možné takový konflikt vyhrát. Tato teorie byla v rozporu se stávající protiteroristickou doktrínou, která vesměs spoléhala na zásahy speciálních jednotek proti povstaleckým buňkám na základě informací poskytnutých rozvědkou. Petraeus mohl svoji COIN metodu v plném rozsahu vyzkoušet v roce 2007, kdy byl jmenován vrchním velitelem spojeneckých sil v Iráku. Během necelého roku se mu povedlo dosáhnout značných úspěchů (částečně zlikvidoval povstalecké zázemí, narušil teroristické sítě a zároveň dosáhl snížení ztát na životech u civilního obyvatelstva) a domů se vrátil s aureolou hrdiny.
Po nástupu Obamovy administrativy a po rozhodnutí opustit Irák dostal Petraeus v roce 2010 šanci zopakovat irácký úspěch v Afghánistánu. „Zapomenutou válku“ v „pohřebišti impérií“ se mu ovšem zvrátit nepodařilo. V zemi jako stvořené pro guerilly, navíc prolezlé korupcí, taktika COIN nezabrala. Válka byla navíc příliš drahá pro Spojené státy zmítané hospodářskou krizí a ani po deseti letech to nevypadalo, že by byl úspěšný konec na obzoru – bylo tudíž učiněno rozhodnutí postupně začít stahovat jednotky a přenechat bojové operace afghánské armádě (což probíhá až do současnosti). Petraeus pak nastoupil na místo ředitele CIA, kde vystřídal Leona Panettu, který zas převzal po Gatesovi ministerstvo obrany. Už v říjnu 2012 nicméně Petraeus podal demisi kvůli odhalenému nemanželskému poměru s Paulou Broadwell, autorkou jeho vlastní biografie.
Kniha The Insurgents není pouhým životopisem – nabízí unikátní pohled do zákulisí zásadních rozhodnutí a zároveň vypráví příběh jedné generace, která nevedla válku pouze na bojišti, ale také na domácí půdě, ve snaze nalézt cestu z bludiště, do kterého americká armáda poslepu vpochodovala. Nakonec se ukázalo, že strategie COIN byla sice účinným nástrojem, ale nikoliv všelékem – v situaci, kdy Spojeným státům chyběl jasně stanovený cíl, by sebelepší válečná strategie nepomohla. Kaplan v knize jasně pojmenovává slabiny tohoto přístupu, který je možné ovšem možné vztáhnout na celý Západ – roztříštěnost v postojích a snahu hledat rychlá, levná řešení, která pak ovšem končí vleklou a nákladnou válkou. The Insurgents je možné číst i jako určitou odpověď na otázku, proč Spojené státy (a Západ obecně) nejsou ochotny výrazněji zasáhnout proti Islámskému státu, alespoň ne ve smyslu boots on the ground – Kaplan jasně argumentuje, že krátkodobá intervence v tomto typu konfliktu nemá smysl a do dlouhodobé a nákladné (co se týče životů i peněz) se nikomu nechce. Blízká budoucnost americké armády se bude nejspíše nadále nést v ovzduší dronů, speciálních jednotek a chirurgických leteckých útoků.
Kniha The Insurgents byla v roce 2014 nominována na Pulitzerovu cenu. Vydal Simon&Schuster v roce 2013.