V době těsně po 11. září valná část americké veřejnosti neměla jasnou představu o tom, kdo nebo co je Al-Káida , a to i přesto, že organizace byla dlouhodobě spojována s několika dřívějšími teroristickými útoky proti Spojeným státům a bin Ládin byl už několik let nejhledanějším mužem na Zemi. Nedostatek informací spolu s obecně sdílenou touhou bezprecedentní katastrofu nějakým způsobem uchopit odstartovaly lavinu mýtů a konspiračních teorií, které se – jak už tomu v podobných situacích bývá – vyznačovaly vysokou rezistencí vůči argumentům a zdravému rozumu. Informační vakuum bylo nutné vyplnit.
Lawrence Wright uvádí, že v době útoku na World Trade Center se nacházel doma v Austinu, a jelikož všechna letiště byla zavřena, neměl jako novinář možnost dostat se na místo katastrofy. Ve snaze získat „human angle“ začal procházet nekrology obětí a narazil na zprávu o úmrtí Johna O’Neilla, bývalého agenta FBI, který stál několik let v čele protiteroristické sekce a dlouhodobě upozorňoval na nebezpečí, které ze strany Al-Káidy Spojeným státům hrozilo. O’Neill řady FBI opustil v létě 2001 a v srpnu přijal místo vedoucího bezpečnosti ve World Trade Center. Wright jako zkušený novinář okamžitě rozeznal potenciál v příběhu člověka, který léta bil na poplach a nikdo ho neposlouchal; agenta, jenž chtěl dostat bin Ládina a bin Ládin nakonec dostal jeho. Wright později uvedl, že někde tam se zrodil nápad představit historii Al-Káidy prostřednictvím příběhů klíčových aktérů. Byl to úkol, který mu zabral následujících pět let života, zavedl jej do Egypta, Saudské Arábie a dalších zemí a donutil jej navázat úzké kontakty s politiky, špióny a džihádisty.
The Looming Tower není fikce. Není to avšak ani důkladná teoretická analýza islámského terorismu. Je to dílo postavené na životních příbězích konkrétních lidí, kteří svým konáním změnili tvář moderního světa. Wright v průběhu pěti let vyzpovídal šest set lidí, řadu z nich opakovaně, prostudoval množství dokumentů, literatury, novinových článků a dalších zdrojů, které byly v roce vydání (2006) k dispozici. Výsledkem je kniha, která se čte jako román, ale zároveň je až krutě reálná. Promlouvají v ní lidé, kteří bin Ládina osobně znali, trávili čas v jeho společnosti a částečně nebo úplně sdíleli jeho vize.
Wright svoji knihu otevírá příběhem egyptského spisovatele Sajjida Qutba, jenž je zde prezentován do značné míry jako postava stojící u znovuzrození muslimského radikalismu. Ačkoli původně sekularista, Qutb se po pobytu ve Spojených státech koncem čtyřicátých let obrátil proti Západu a začal hlásat zavrhnutí modernismu a návrat k původní náboženské společnosti, což na Blízkém východě v poválečné době našlo silnou odezvu. Sekulární Násirův režim však muslimská hnutí tvrdě potlačoval a Qutb jako jeden z hlavních ideologů skončil ve vězení a posléze byl v roce 1966 popraven. Pro stoupence se stal mučedníkem a pro řadu muslimů hrdinou. Wright v této souvislosti poprvé zmiňuje Ajmana al-Zavahrího, jemuž bylo v době Qutbovy smrti pouhých patnáct let, přesto jej jeho poprava inspirovala k založení tajné protistátní buňky.
Zavahrí, současný vůdce Al-Káidy, vystudoval medicínu a na rozdíl od bin Ládina opakovaně pobýval na Západě (včetně Spojených států). Přestože mu spíš než o celosvětový džihád šlo o svržení egyptské vlády, nakonec se rozhodl připojit k Al-Káidě, ve které si brzy vydobyl zásadní postavení. Zatímco bin Ládin disponoval finančními zdroji a obecnou vizí, Zavahrí poskytl organizační strukturu a především pak členskou základnu, zocelenou roky strávenými v brutálním egyptském vězení. Wright soudí, že to byla právě zkušenost mučení a soustavného ponižování, která definitivně utvrdila Zavahrího a jeho spolubojovníky v příklonu ke krvavé verzi džihádu. Vězení sloužilo jako katalyzátor extremismu; radikální ideologie byla vybroušena neustálými debatami mezi spoluvězni a brutální zacházení v nich zaselo touhu po pomstě.
Samotný Usáma bin Ládin je v knize zobrazen jako rozporuplná osobnost, jejíž světonázor pramálo zapadá do prostředí saúdské elity s jejími jachtami, náboženskou laxností a všudypřítomnou korupcí, ve které vyrůstal. Jako jeden z mnoha potomků stavebního magnáta, bin Ládin prožil mládí v materiálním dostatku a nikdy nemusel pracovat, aby se uživil. Už od mladého věku u něj však byly patrné sklony k náboženské přísnosti, která překračovala i normy běžné v už tak značně striktní Saudské Arábii. Bydlel v jednoduchém, sparťansky zařízeném domě, dodržoval půst, odmítal hudbu i jakoukoliv jinou formu zábavy. Formativní životní zkušeností pro něj pak byla válka v Afghánistánu, do které se přímo zapojil jako jeden z mudžáhedínů. Kniha The Looming Tower podrobně sleduje jeho další osudy – návrat domů v roli hrdiny, přesun do Súdánu a první teroristické aktivity, vyhoštění a následný útěk do teď už Tálibánem ovládaného Afghánistánu – jediné země, která byla ochotna ho přijmout. V žádné životní fázi ale bin Ládin nepůsobí jako geniální stratég nebo náboženský ideolog. Ve Wrightově podání je spíše asketickým multimilionářem, zcela přesvědčeným o svém výjimečném místě v Božím plánu. S jistotou šílence se vrhá do investic, které neskýtají příslib jakékoliv návratnosti. Skupuje pozemky a buduje infrastrukturu v Súdánu v době, kdy je země zmítána neutichajícími konflikty; během invaze do Kuvajtu nabízí saúdskému režimu, že z vlastních peněz zaplatí vybudování obrovské armády božích válečníků; financuje pochybné podniky různě po světě. Z pohledu konveční logiky není jeho jednání pochopitelné. Abychom pochopili bin Ládinovo konání, musíme vstoupit do jeho mentálního světa. Právě v tom tkví úspěch Wrightovy knihy – dokáže poodhalit roušku náboženského fanatismu a umožňuje nám nahlédnout do uvažování člověka, který zasvětil svůj život zničení západní civilizace.
Wright usuzuje, že klíčovým okamžikem bin Ládinova života byla porážka Sovětského svazu v Afghánistánu. Vnímal to nejenom jako zcela jednoznačný důkaz Božího záměru (jak jinak by mohla malá skupinka netrénovaných bojovníků porazit největší armádu světa?), ale také jako částečně osobní zásluhu. Když se pak v devadesátých letech v souvislosti s přítomností americké armády v Saúdské Arábii jeho nenávist obrací proti Spojeným státům, plán získá konkrétní kontury: provokovat poslední zbývající supervelmoc teroristickými útoky do té doby, než proti němu vytáhne do boje, stejně jako to udělal Sovětský svaz – aby se pak v důsledku vnitřních konfliktů (opět analogicky k sovětskému státu) rozpadla a uvolnila tak cestu vítěznému tažení islámu. Oním kýženým bojištěm měl být právě Afghánistán, slavné pohřebiště velmocí. V souvislosti s tímto dlouhodobým plánem se objevují teroristické akce, namířené přímo proti Spojeným státům – útoky na americká velvyslanectví v Africe v roce 1998 a pokus o potopení USS Cole v říjnu 2000. Sloužily jako předzvěst většího útoku, který měl teprve přijít.
V závěrečné části knihy se těžiště děje přesouvá do Spojených států, kde se různé nepříliš kooperující skupiny vládních agentů (včetně již zmíněného O’Neilla nebo speciálně pro tento účel zřízené buňky Alec Station) snaží dopadnout nebo zabít bin Ládina, přičemž se neustále potýkají s mizivým zájmem ze strany Clintonovy administrativy. Jedná se v mnoha ohledech o nejdepresivnější část knihy, kde v roli čtenáře sledujeme byrokratické průtahy a konstantní neochotu FBI a CIA kooperovat a sdílet informace, což v konečném důsledku umožní členům hamburské buňky vstoupit a pobývat na území Spojených států a v září 2001 pak provést podle plánu útok na World Trade Center. O’Neillova smrt v hořících troskách mrakodrapu nepůsobí v tomto kontextu jako ironie osudu, nýbrž jako určité akceptování selhání vlastní země. Wright uvádí rozhovor z léta 2001, kdy O’Neill, krátce po opuštění FBI, získal post vedoucího bezpečnosti ve WTC. Kolegové mu gratulovali a připojili poznámku, že „Alespoň si můžeš být jistý, že tam budeš v bezpečí. WTC se už jednou zbořit pokusili.“ Byla to narážka na teroristický útok z roku 1993, kdy byla odpálena nálož v podzemní garáži, ale věže zůstaly stát. „Zkusí to znovu,“ odpověděl tehdy údajně O’Neill. „Budou to zkoušet a zkoušet, dokud ta budova nespadne.“
Je to i symbolický odkaz k názvu knihy. Ten vychází z videozáznamu bin Ládinova projevu nalezeného v pozůstalosti jednoho z členů hamburské buňky. Bin Ládin tam několikrát za sebou zopakuje citát z Koránu: „Ať už jsi kdekoliv, smrt si tě najde. I ve věži, co se tyčí do nebe.“
Ve světle rychlé vojenské porážky Tálibánu a praktického rozprášení Al-Káidy se mohlo zdát, že bin Ládinův plán nevyšel. Za uplynulých třináct let jsme ale byli svědky znovuzrození obou zmíněných organizací a vzniku dalších entit, potenciálně ještě nebezpečnějších a rezistentnějších. Řada analytiků se uchyluje k vysvětlení, že je to vyústění dlouhodobě neřešených problémů Blízkého východu. Wrightovu knihu můžeme v tomto kontextu vnímat jako jasnou zprávu o roli jedince v historii. Al-Káida totiž není výsledkem dějinné nevyhnutelnosti; je to výtvor několika málo lidí, kteří – podle svých vlastních slov – milují smrt více než život. The Looming Tower je vlastně velmi děsivou knihou. Tragédie, o kterých vypráví, jsou ale osobní a často až překvapivě jednoduché. A přestože od vydání uplynulo osm let, zůstává pořád stejně relevantní – ne-li víc.
Kniha The Looming Tower získala v roce 2007 Pulitzerovu cenu, jako knihu roku ji zvolily redakce New York Times, Economist, Sunday Times, Daily Mail, Sunday Telegraph, Time, Guardian a další média. V českém překladu zatím nevyšla.
Lawrence Wright, The Looming Tower, Penguin Books 2007.